Život a dílo

Vincent se narodil do protestantské rodiny v Zundertu jako syn Anny Kornelie Carbentové a Theodora van Gogha. Jeho sestra ho popisovala jako neustále vážného a uzavřeného. V roce 1857 se narodil jeho bratr Theo van Gogh , který Vincenta finančně podporoval po celý jeho umělecký život.
V šestnácti letech začal van Gogh pracovat pro galerii Goupil & Cie v Haagu. Jeho o čtyři roky mladší bratr Theo Vincenta později následoval. Přátelství obou bratrů bylo zdokumentováno v 652 osobních dopisech, jež byly uveřejněny v roce 1914.
V roce 1873 ho firma přeřadila do Londýna, kde se nastěhuje do penzionu k Loyerovým. Dcera manželů loyerových je velice půvabná a tak se do ní Vincent zamiluje. Uršula Loyerová ho odmítne v červenci 1874, ten se zoufalý vrací do Holandska. V polovině července přijíždí do Londýna se sestrou Annou. A neuspěje podruhé. Posléze je přeložen do Paříže. V roce 1876 jej Goupil propustil pro nedostatek motivace. Van Gogh se v té době intenzivně zajímal o náboženství. Stal se učitelským asistentem v Ramsgate (v Kentu, Anglie), ale když zjistil jaké sociální podmínky zde panují, vrátil se do Amsterdamu, kde studoval od roku 1877 teologii.
Po vyloučení v roce 1878 se stal laickým farářem v Belgii, kde poznal hornickou komunitu v chudém regionu Borinage. Dokonce čas od času fáral a byl v těsném kontaktu s mnoha pracujícími. Byl po šesti měsících propuštěn a pokračoval bez platu. V tomto období počal uhlem malovat skicy a nákresy.
V roce 1880 Vincent uposlechl rady svého bratra Thea a začal se malování věnovat vážně. Nějaký čas Vincent dokonce bral hodiny malování od Antona Mauva v Haagu. Ačkoliv Vincent a Anton se později rozdělili pro odlišné náhledy na malbu, vliv haagské školy na Vincentovi zanechal následky; zejména ve způsobu, jakým si hrál se světlem, a v jasnosti tahů. Avšak způsob, jakým van Gogh používal barev nebo zvýrazňoval tmavé tóny, jej od jeho učitele výrazně vzdálil.
V roce 1881 vyznal lásku své ovdovělé sestřenici Kee Vos, která jej odmítla. Později se nastěhoval do jednoho bytu s prostitutkou Sien Hoornik (i s jejími pěti dětmi) a doufal, že se ní ožení. Ovšem jeho otec a dokonce i Theo ho od takového vztahu zrazovali. Goghův pokus o napravení hříšnice a spasení jejích dětí se tedy nakonec nevydařil.
Ohromen a ovlivněn Jeanem-Françoisem Milletem se van Gogh zaměřil na malbu vesničanů a všeobecně na vesnické scény. Přestěhoval se do dánské provincie Drenthe, později do Nuenenu a do severního Brabantu (Nizozemí), kde jeho vesnická tvorba vrcholila malbou Jedlíci brambor (nizozemsky Aardappeleters, nyní ve van Goghově muzeu v Amsterdamu). Van Goghovy Aardeppeleters byly jeho prvním velkým dílem.
V zimě 1885–1886 van Gogh navštěvoval uměleckou akademii v Antverpách. Gogh byl po několika měsících profesorem Eugènem Siberdtem propuštěn. Přesto se však během tohoto krátkého času van Gogh stačil seznámit s japonským uměním, které začal horlivě sbírat. Obdivoval jeho světlé barvy, použití plátna a hlavních linií. Tento zážitek jej silně ovlivnil. Van Gogh dokonce provedl několik maleb v japonském stylu a některé jeho portréty jsou malovány s pozadím připomínajícím japonské umění.

Na jaře 1886 van Gogh odjel do Paříže, kam se přestěhoval i se svým bratrem Theem; sdíleli domeček na Montmartru, kde se Vincent potkal s malíři Edgarem Degasem, Camillem Pissarrem, Émilem Bernardem, Henrim de Toulouse-Lautrecem a Paulem Gauguinem. Objevil impresionismus, oceňoval jeho použití světla a barvy, avšak kritizoval „nedostatek sociálního cítění“. Je třeba poznamenat, že van Gogh si připadal spíše jako postimpresionista. Zvláště se mu ale líbila technika zvaná pointilismus, který zanechal výrazné stopy i na jeho vlastním stylu. Van Gogh také používal doplňující se kontrastní barvy (zejména modrou a oranžovou), aby tak zvýraznil nádheru každé z nich. Odtud pochází poznámka z jednoho jeho dopisu: „Chci používat barvy, které navzájem kontrastují, aby každá z nich zářila ještě výrazněji, aby kontrastovaly jako muž se ženou.“
Když se Goghovi život s bratrem ve městě ukázal jako špatně snesitelný, v roce 1888 Paříž opustil a odstěhoval se do Arles (Bouches-du-Rhône). Ozdobil zde svůj „žlutý dům“ a vytvořil sérii známých kreseb se slunečnicemi. Byl ohromen zdejší krajinou a doufal, že zde najde, či vytvoří novou uměleckou skupinu. Ze všech jeho nadějí jediný Paul Gauguin, jehož zjednodušená schémata barev a tvarů (známé jako synkretismus) van Gogha přitahovaly. Poté Vincent Paula pozval k sobě a Paul neodmítl. Obdiv byl vzájemný a Gauguin namaloval van Gogha malujícího slunečnice. Přesto však jejich setkání skončilo hádkou.
Van Gogh trpěl psychickou poruchou (možná způsobenou absintem, jiné zdroje však uvádějí že netrpěl psychózou, ale Ménierovou nemocí) a údajně si uřízl kus levého ucha, které následovně umyl a zabalené přenechal na vrátnici jedné z jeho bývalých prostitutek. Podle jiné teorie mu kus ucha usekl šavlí při hádce Gauguin a tvrzení, že si to udělal Gogh sám, mělo uchlácholit policii.[1] Gauguin odjel v prosinci 1888. Podle téze publikované autory Ritou Wildegansovou a Hansem Kaufmannem v knize "Van Goghovo ucho: Paul Gauguin a pakt mlčení" byla jeho psychická porucha způsobena otravou olovem, arsenem a kadmiem obsažených v jeho barvách.[2]
Jeden ze slavných van Goghových obrazů (Ložnice v Arles), používá světlou žluť a nebývalé perspektivní efekty, kterými líčí vnitřek ložnice. Odvážné vynechávaní linií je často připisováno jeho psychickému stavu. Jediná malba, kterou kdy v životě prodal (Červené vinice), byla vytvořena v roce 1888. Nyní je vystavena v Puškinově muzeu v Moskvě.
Van Gogh vyměnil své typické body za malé čárky. Trpěl silnou depresí a v roce 1889 byl na jeho vlastní požádání přijat do psychiatrického centra v Klášteře Svatého Pavla v Saint Rémy de Provence. Během jeho pobytu mezi stěnami ústavu se stala klinika samotná a její zahrady hlavním objektem malířova zájmu. V této době jeho dílům začaly dominovat převážně kroužení a kudrlinky. Tato technika je nejpatrnější v malbě Hvězdná noc .
V květnu 1890 Vincent opustil kliniku a odešel k doktorovi Paulu Gachetovi v Auvers-sur-Oise blízko Paříže, kde byl blíže svému bratru Theovi. Gachet mu byl doporučen Pissarrem; léčil totiž již předtím několik známých umělců. Zde vytvořil van Gogh svůj jediný lept: portrét melancholického doktora Gacheta. Van Goghova deprese se prohlubovala a 27. července 1890 se ve věku 37 let postřelil do hrudníku. Aniž by si uvědomil, že je smrtelně raněn, vrátil se do hostince Ravoux, kde dva dny nato zemřel před zraky svého bratra Thea. Jeho poslední slova zněla: „La tristesse durera toujours.“ (z francouzštiny: „Smutek potrvá navždy.“) Byl pochován na hřbitově v Auvers-sur-Oise. Theo – neschopen smířit se s bratrovou smrtí – zemřel o šest měsíců později a na žádost jeho ženy byl pochován vedle Vincenta.
Mnoho lidí se posléze domnívalo, že van Goghovým posledním obrazem před sebevraždou bylo Havrani nad obilným polem (zřejmě kvůli výrazně turbulentními stylu). Ve skutečnosti však van Goghovým posledním dílem byla Zahrada u Daubigny.
Van Goghova sláva po jeho smrti rychle vzrostla. Největší výstavy se uskutečnily v Paříži (1901), Amsterdamu (1905), Kolíně nad Rýnem (1912), New Yorku (1913) a Berlíně (1914) a v Haag (1953). Výstava v Haagu se konala při stém výročí narození malíře. Konal se zde sjezd nejlepších zahraničních znalců van Goghova díla. V těchto dnech byla také odhalena pamětní deska v Zundertu na domě, který stojí na místě bývalé fary.